Zlomený hlas (a taky noha)

Zlomený hlas (a taky noha) (2)

18. prosince 2009 v 22:17 | Satzi~
Tenhle díl je trošku delší než ten první.. Možná je i zajímavější, ale nemůžu to objektivně posoudit. Ale nečekejte, že příští díl bude stejně dlouhý, to teda ani náhodou, protože příště se nedokážu přinutit napsat víc jak 1 A4. Ne že bych nechtěla nic napsat, ale to určitý téma co je zadaný na kapitolu prostě nemusí vyjít tak dlouhý, než jak jsem předtím předpokládala. Takže příště to bude krátký:))
_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_

"Pane doktore, pustíte mě teda dneska ven do toho parku?" úpěnlivě jsem prosila, ačkoliv mi ta vyjížďka včera byla schválena. Ale člověk nikdy neví, co se může stát, takže jsem se radši zeptala, abych se když tak vyhnula dalšího seřvání sestřičky. Sestřičky vlezdoprdelky, opět se mi v mysli odehrávala scéna vášnivě se líbajícího páru až nápadně podobného panu doktorovi a té sestry, co se tu o mně starala. Tentokrát jsem se však pousmála jen tak v duchu, poněvadž by byl trapas znovu zopakovat konverzaci, po níž by doktor začal uvažovat o mém přesunu na určité oddělení.
"Ale samozřejmě, věřím, že ve vašem případě vám čerstvý vzduch udělá dobře." Prohlásil klidně.
Jak to myslel? V mém případě? Doufám, že nenarážel právě na ten trapas, i když je to to jediné, co mi v tu chvíli přicházelo na mysl. Ale tak co no, když tak si jeden doktor myslí, že jsem se úplně zbláznila. To mi přece nemůže zkazit náladu! Ale teď už pouštím všechny své myšlenky někam do pryč a soustředím se jen na to, abych se trochu zkulturnila, než vylezu, teda spíš než vyjedu, z tohohle pokoje. Zapípala jsem na sestru. No samozřejmě, že zas přišla vlezdoprdelka. Já mám na ní fakt štěstí (nebo spíš smůlu). Když mi pomáhala do vozíku, tak se na mě pomalu ani nepodívala. Teda samozřejmě že se na mě dívala, ale vypadala jako kdyby dělala něco, co jí činí zatraceně velký potíže a nejspíš byla sakra ráda, když už mě vyvážela z nemocničního pokoje. Teprve teď mi došlo, že ležím někde v patře a ne v přízemí, protože jsme zastavily před výtahem. Snad jako naschvál jsme tam na něj čekaly asi 3 minuty, protože vždycky bylo něco důležitějšího k převozu než nebohá osmnáctiletá holka s rozdrcenou nohou, co nutně potřebuje na vzduch. Tomu se prostě říká spravedlnost. Ale nakonec se to přece jen nějak povedlo a já už drandila směr nemocniční park. Byla jsem tak šťastná, že jsem venku, že jsem nevnímala nic dalšího kolem sebe, což byla další chyba, protože si sestřička mohla přidat další bod za moji debilitu.
"Slečno Steffanová.. Slečno Steffanová! Slyšíte mě?" poslední dvě slova na mě zařvala, že kdybych neměla tu šíleně těžkou sádru, tak bych určitě úplně nadskočila leknutím, protože jsem se právě vytrhnula ze svého ne moc důležitého přemýšlení.
"Jo jo.. Samozřejmě že vás slyším.." řekla jsem nevzrušivým tónem.
"Tak to byste mi mohla odpovědět na to, na co jsem se vás před chvílí ptala." Podívala se na mě tím svým chytráckým pohledem, který jako by říkal: 'Ty náno pitomá, vidíš že mám pravdu, vůbec mě neposloucháš!' a ještě se u toho usmála. Začala jsem tedy hrát její hru, taky jsem se pousmála a hrdě řekla:
"Nerozuměla jsem otázce, můžete jí prosím zopakovat?" a zazubila jsem se na ni, jako kdybych spolkla citron a musela dělat, že mi šíleně chutná.
"Můžu vás tady nechat samotnou? Dokážete se s tím vozíkem pohnout a projet se sama po parku nebo chcete abych tu byla s vámi?" no ne, já snad nevěřila vlastním uším! Z jejího hlasu nebyl slyšet žádný podtón, který by mi naznačoval, jak ji obtěžuje se o mně starat nebo něco podobného. Co že tak náhlý obrat?
"Já myslím, že se s tím nějak hnu.. A kdyby ne, tak tu stejně mám pípátko, tak vás když tak zavolám." Řekla jsem to zcela spontánně a dokonce jsem se i nenuceně usmála. Nechápu, kde se to ve mně sebralo.
"Tak když budete něco potřebovat, neváhejte a zapípejte. Teď půjdu zpátky do nemocnice." Otočila se a vyrazila směrem nemocnice a mě snad poprvé bodl do srdce fakt, že bych chtěla taky jen tak jít, a ne kulhat, jak mi říkal doktor. Ale i tak jsem svoje zranění nesla docela dobře, alespoň podle mě.
Osaměla jsem. Jasně, byla jsem ve velkém parku, ale až teprve teď jsem měla možnost podívat se okolo sebe a zjistila jsem, že v parku nikdo není. Tedy alespoň ne v mém výhledu, avšak ten byl značně omezen zástupem stromů, přes který jsem neměla možnost vidět dál, do předpokládaného srdce parku. Pokusila jsem se postrčit vozík společně se mnou. Šlo to těžko, ale jakmile jsem se jednou trochu víc rozjela, hned mi to šlo líp a líp. Tak pojď holka, to zvládneš, jenom projedeš tou brankou a budeš si užívat čerstvý vzduch a přírodu kolem tebe, pořád jsem se povzbuzovala. Všechno to povzbuzení mi dělalo dobře, musela jsem si to přiznat.
Ani jsem se nenadála a byla jsem v samotném srdci parku. Bylo to tam opravdu moc hezky udělané, ve prostřed crčela fontánka, kolem ní do kruhu rostly květiny a úzký pruh byl vydlážděn pro návštěvu parku. Byla tam také lavička a.. moment, na té lavičce někdo seděl! Rozhodla jsem se přijet blíž, třeba si s tím člověkem dobře pokecám. Jak tak jsem se přibližovala, rýsovala se přede mnou osoba muže, uhlově černé vlasy po ramena, na hlavě mě kšiltovku a vypadal úplně zdravě. Nechápala jsem, co mu může být, pokud není pacientem na psychiatrii. A kdyby náhodou, tak si aspoň najdu kamaráda před tím, než mě tam taky převezou.
"Ahoj!" pozdravila jsem, na můj vkus až moc vlídně a nahlas. Žádná odpověď. Ten muž si mě nedůvěřivě zkoumal a do očí se mu pomalu vkrádal strach. Ne že bych byla kdoví jak emfatická, ale tohle by snad poznal úplně každý. Nechápala jsem to.
"Jsem Kath.. Počkej!!" chtěla jsem znovu navázat konverzaci, když v tom se ten muž úplně vymrštil z té lavičky a utíkal pryč ode mě, směr nemocnice. Tak tohle jsem už vůbec nechápala. Vypadal totiž jako docela normální člověk, se kterým bych se mohla normálně bavit a on si jen tak zdrhne přímo mně před nosem a neřekne ani bů. No jo, asi jsem měla pravdu s myšlenkou, že je nejspíš z psychiatrie. Jedinej člověk, který vypadal že by se s ním dalo v klidu pokecat a on je to nějaký pošuk.
Tahle situace mě tak rozladila, že jsem z mrzutosti pípla sestře, abych mohla jít zpátky do pokoje.
"Chtěla jste něco?" opět se zeptala ne obtěžujícím, ale naopak starostlivým tónem..

Zlomený hlas (a taky noha) (1)

16. prosince 2009 v 20:29 | Satzi~
Plánuju napsat 10 dílů, ale třeba to zítra zkrátím jen na 3:D Fakt nevím, jak to bude dlouhý.. Ale děj už mám zhruba vymyšlenej až do konce:)

Kdyby se mě někdo zeptal, čím chci být, nejspíš bych mu s jistotou řekla, že modelkou. Alespoň tedy do doby minulého týdne. V jeden pitomý den se mi celý život obrátil naruby a moje dlouholeté sny byly ty tam. Měla jsem totiž autonehodu. Nebyla jsem až tak zraněná, dokonce jsem byla při vědomí a sama si zavolala sanitku. Jenže podle doktora jsem prý měla rozdrcenou levou nohu. "Dokážeme ji spravit, budete moci chodit, ale na podpatky můžete zapomenout." Tak zněl jeho ortel. Možná budu i kulhat, ale to ještě nemůže nikdo vědět, protože mám zatím sádru.
Možná mi to ještě úplně nedošlo, možná je to tím, že jsem pořád nadopovaná nějakými léky, ale zatím si neuvědomuji žádné pocity spojené se ztrátou mnoha věcí, které už nikdy nebudu moct dělat. To přijde, uklidňuji se a děsím zároveň. Deprese tu bude hned, přijde během pár minut a zas tak nebude chtít odejít.
NE! Nesmíš se litovat, slyším něčí hlas v mé hlavě. Ale copak to jde?! Nějakej magor to do mě napálil na dálnici, já budu kulhat, ale hlavně se nesmím litovat. Já to říkala, madam deprese vždycky přijde, nikdy nevynechá jedinou možnost, jak mě pořádně potrápit, když k tomu má důvod. Tentokrát je to pořádný důvod.
Ale jak dlouho jsem vůbec v nemocnici? Já ani sama nevím. Už je to pár dní, co jsem mluvila se sestřičkou. Ne že by sem nechodila aby mě kontrolovala, ale už tak 4 dny stála řeč. No popravdě, po tom, co jsem se dozvěděla svoji diagnózu, jsem s kýmkoli odmítala mluvit. Možná je to trochu jako na truc, ale já jsem prostě jen neměla chuť se s někým vybavovat, poněvadž tu bylo nebezpečí, že bych můj, už těžce skrývatelný, vztek neudržela na uzdě. To by pak bylo divadýlko pro celou nemocnici, a to byl další důvod proč se s nikým nebavit. Nestála jsem o trapas, který by si hned zítra ráno šeptaly nejen sestřičky na sesterně, ale rovnou všichni vrabci na nemocniční střeše.
Avšak dneska jsem se konečně rozhodla, že seberu všechnu svou kuráž a půjdu, no spíš pojedu na vozíku, se nadýchat čerstvého vzduchu ven, do parku co patřil k pozemkům nemocnice. Zapípala jsem sestře, která přišla po chvíli nudného čekání, na které jsem si už začínala zvykat. Po té, co jsem jí řekla, co že to mám v úmyslu, se na mě jen podívala takovým tím změřujícím pohledem a prohlásila, že to bude muset ještě prokonzultovat s doktorem, že je prý moc brzo na to, abych trajdala jen tak po venku.
"Cože?!" upřímně jsem se podivila a okamžitě spustila něco v tom smyslu, že prostě chci jít ven a ona mi nemá co přikazovat, když je jen obyčejná sestra. A bylo to tady, můj vztek přechytračil moje ovládání a už se ze mě valil jako o život. Musela jsem vypadat asi jako smyslů zbavená, protože sestřička ze mě byla úplně vedle, upustila tác, na kterém si předtím přinesla připravené moje léky a okamžitě upalovala ven z pokoje. Bylo mi jasné, že běžela za doktorem, ostatně se mi to hned za okamžik potvrdilo. Doktor přiběhl uřícený do pokoje a za ním i ta proradná zmije. No dobře, proradná zmije to nebyla, ale v návalu zlosti si přece člověk myslí různý věci, takže jsem ráda, že jsem zůstala u proradné zmije.
"Proboha ženská, co to tady vyvádíte?" spustil na mě doktor. V tu ránu ze mě byla malá šedá myška, protože tenhle doktor byl fakt autorita, jen jste ho viděli.
"Jjá.." vlastně jsem nevěděla, co to tu vyvádím, takže jsem neměla nic, čím bych to mohla zdůvodnit a zůstala sem u nevinného pohledu naznačujícího, že jako nic.
"Slečna Steffanová se chtěla projet v parku, protože tu prý už nemůže vydržet." Vložila se do toho sestra.
"To jsem neřekla! Chtěla jsem se jen nadýchat čerstvého vzduchu a naštvala jsem se, když mi sestra sdělila, že nejspíš nebudu moct." Prohlásila jsem na obranu svého, ač nevybíravého, ale oprávněného výbuchu.
"Slečno.. á..Steffanová," odmlčel se a mně začalo být hned jasné, že teď následuje dooost dlouhé kázání, "procházka ve vašem stavu není zrovna nejlepší nápad, avšak pokud vám zítra bude lépe, mohli bychom vám povolit nějakou tu projížďku po zdejším parku. Co myslíte, sestři?" obrátil se na sestru a já se začala modlit, aby si nevzala osobně moje rozhořčení a neřekla doktorovi, že si to nemyslí.
"Jistěže, pane doktore." Ále, sestra vlezdoprdelka, pomyslela jsem si nemístně. Prostě jsem si nemohla pomoct, protože na tom doktorovi tak visela pohledem, že by byl hřích aspoň nepředpokládat, že by ho chtěla svést kdekoliv a kdykoliv by k tomu měla možnost. Při této myšlence jsem se trochu zasmála, k mé smůle to slyšel doktor a optal se, čemu že se směju. A já že ničemu, takže si pak o mně musel myslet, že nejspíš ležím na špatném oddělení, protože na tyto případy se přece specializuje psychiatrie. Avšak ani tahle myšlenka mi nemohla zkazit dobrou náladu, kterou jsem měla z toho, že se konečně dostanu pryč z toho otravného nemocničního pokoje a půjdu se projet do parku. Jediné, co mi při tom vadilo by fakt, že pojedu na invalidním vozíku jak nějaký invalida, i když mám ´jen´ rozdrcenou nohu. Ale k čertu s vozíkem, hlavně že budu daleko od všeho, čeho mám už docela dost po krk..
 
 

Reklama