Zlomený hlas (a taky noha) (2)

18. prosince 2009 v 22:17 | Satzi~ |  Zlomený hlas (a taky noha)
Tenhle díl je trošku delší než ten první.. Možná je i zajímavější, ale nemůžu to objektivně posoudit. Ale nečekejte, že příští díl bude stejně dlouhý, to teda ani náhodou, protože příště se nedokážu přinutit napsat víc jak 1 A4. Ne že bych nechtěla nic napsat, ale to určitý téma co je zadaný na kapitolu prostě nemusí vyjít tak dlouhý, než jak jsem předtím předpokládala. Takže příště to bude krátký:))
_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_-_

"Pane doktore, pustíte mě teda dneska ven do toho parku?" úpěnlivě jsem prosila, ačkoliv mi ta vyjížďka včera byla schválena. Ale člověk nikdy neví, co se může stát, takže jsem se radši zeptala, abych se když tak vyhnula dalšího seřvání sestřičky. Sestřičky vlezdoprdelky, opět se mi v mysli odehrávala scéna vášnivě se líbajícího páru až nápadně podobného panu doktorovi a té sestry, co se tu o mně starala. Tentokrát jsem se však pousmála jen tak v duchu, poněvadž by byl trapas znovu zopakovat konverzaci, po níž by doktor začal uvažovat o mém přesunu na určité oddělení.
"Ale samozřejmě, věřím, že ve vašem případě vám čerstvý vzduch udělá dobře." Prohlásil klidně.
Jak to myslel? V mém případě? Doufám, že nenarážel právě na ten trapas, i když je to to jediné, co mi v tu chvíli přicházelo na mysl. Ale tak co no, když tak si jeden doktor myslí, že jsem se úplně zbláznila. To mi přece nemůže zkazit náladu! Ale teď už pouštím všechny své myšlenky někam do pryč a soustředím se jen na to, abych se trochu zkulturnila, než vylezu, teda spíš než vyjedu, z tohohle pokoje. Zapípala jsem na sestru. No samozřejmě, že zas přišla vlezdoprdelka. Já mám na ní fakt štěstí (nebo spíš smůlu). Když mi pomáhala do vozíku, tak se na mě pomalu ani nepodívala. Teda samozřejmě že se na mě dívala, ale vypadala jako kdyby dělala něco, co jí činí zatraceně velký potíže a nejspíš byla sakra ráda, když už mě vyvážela z nemocničního pokoje. Teprve teď mi došlo, že ležím někde v patře a ne v přízemí, protože jsme zastavily před výtahem. Snad jako naschvál jsme tam na něj čekaly asi 3 minuty, protože vždycky bylo něco důležitějšího k převozu než nebohá osmnáctiletá holka s rozdrcenou nohou, co nutně potřebuje na vzduch. Tomu se prostě říká spravedlnost. Ale nakonec se to přece jen nějak povedlo a já už drandila směr nemocniční park. Byla jsem tak šťastná, že jsem venku, že jsem nevnímala nic dalšího kolem sebe, což byla další chyba, protože si sestřička mohla přidat další bod za moji debilitu.
"Slečno Steffanová.. Slečno Steffanová! Slyšíte mě?" poslední dvě slova na mě zařvala, že kdybych neměla tu šíleně těžkou sádru, tak bych určitě úplně nadskočila leknutím, protože jsem se právě vytrhnula ze svého ne moc důležitého přemýšlení.
"Jo jo.. Samozřejmě že vás slyším.." řekla jsem nevzrušivým tónem.
"Tak to byste mi mohla odpovědět na to, na co jsem se vás před chvílí ptala." Podívala se na mě tím svým chytráckým pohledem, který jako by říkal: 'Ty náno pitomá, vidíš že mám pravdu, vůbec mě neposloucháš!' a ještě se u toho usmála. Začala jsem tedy hrát její hru, taky jsem se pousmála a hrdě řekla:
"Nerozuměla jsem otázce, můžete jí prosím zopakovat?" a zazubila jsem se na ni, jako kdybych spolkla citron a musela dělat, že mi šíleně chutná.
"Můžu vás tady nechat samotnou? Dokážete se s tím vozíkem pohnout a projet se sama po parku nebo chcete abych tu byla s vámi?" no ne, já snad nevěřila vlastním uším! Z jejího hlasu nebyl slyšet žádný podtón, který by mi naznačoval, jak ji obtěžuje se o mně starat nebo něco podobného. Co že tak náhlý obrat?
"Já myslím, že se s tím nějak hnu.. A kdyby ne, tak tu stejně mám pípátko, tak vás když tak zavolám." Řekla jsem to zcela spontánně a dokonce jsem se i nenuceně usmála. Nechápu, kde se to ve mně sebralo.
"Tak když budete něco potřebovat, neváhejte a zapípejte. Teď půjdu zpátky do nemocnice." Otočila se a vyrazila směrem nemocnice a mě snad poprvé bodl do srdce fakt, že bych chtěla taky jen tak jít, a ne kulhat, jak mi říkal doktor. Ale i tak jsem svoje zranění nesla docela dobře, alespoň podle mě.
Osaměla jsem. Jasně, byla jsem ve velkém parku, ale až teprve teď jsem měla možnost podívat se okolo sebe a zjistila jsem, že v parku nikdo není. Tedy alespoň ne v mém výhledu, avšak ten byl značně omezen zástupem stromů, přes který jsem neměla možnost vidět dál, do předpokládaného srdce parku. Pokusila jsem se postrčit vozík společně se mnou. Šlo to těžko, ale jakmile jsem se jednou trochu víc rozjela, hned mi to šlo líp a líp. Tak pojď holka, to zvládneš, jenom projedeš tou brankou a budeš si užívat čerstvý vzduch a přírodu kolem tebe, pořád jsem se povzbuzovala. Všechno to povzbuzení mi dělalo dobře, musela jsem si to přiznat.
Ani jsem se nenadála a byla jsem v samotném srdci parku. Bylo to tam opravdu moc hezky udělané, ve prostřed crčela fontánka, kolem ní do kruhu rostly květiny a úzký pruh byl vydlážděn pro návštěvu parku. Byla tam také lavička a.. moment, na té lavičce někdo seděl! Rozhodla jsem se přijet blíž, třeba si s tím člověkem dobře pokecám. Jak tak jsem se přibližovala, rýsovala se přede mnou osoba muže, uhlově černé vlasy po ramena, na hlavě mě kšiltovku a vypadal úplně zdravě. Nechápala jsem, co mu může být, pokud není pacientem na psychiatrii. A kdyby náhodou, tak si aspoň najdu kamaráda před tím, než mě tam taky převezou.
"Ahoj!" pozdravila jsem, na můj vkus až moc vlídně a nahlas. Žádná odpověď. Ten muž si mě nedůvěřivě zkoumal a do očí se mu pomalu vkrádal strach. Ne že bych byla kdoví jak emfatická, ale tohle by snad poznal úplně každý. Nechápala jsem to.
"Jsem Kath.. Počkej!!" chtěla jsem znovu navázat konverzaci, když v tom se ten muž úplně vymrštil z té lavičky a utíkal pryč ode mě, směr nemocnice. Tak tohle jsem už vůbec nechápala. Vypadal totiž jako docela normální člověk, se kterým bych se mohla normálně bavit a on si jen tak zdrhne přímo mně před nosem a neřekne ani bů. No jo, asi jsem měla pravdu s myšlenkou, že je nejspíš z psychiatrie. Jedinej člověk, který vypadal že by se s ním dalo v klidu pokecat a on je to nějaký pošuk.
Tahle situace mě tak rozladila, že jsem z mrzutosti pípla sestře, abych mohla jít zpátky do pokoje.
"Chtěla jste něco?" opět se zeptala ne obtěžujícím, ale naopak starostlivým tónem..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.