Zlomený hlas (a taky noha) (1)

16. prosince 2009 v 20:29 | Satzi~ |  Zlomený hlas (a taky noha)
Plánuju napsat 10 dílů, ale třeba to zítra zkrátím jen na 3:D Fakt nevím, jak to bude dlouhý.. Ale děj už mám zhruba vymyšlenej až do konce:)

Kdyby se mě někdo zeptal, čím chci být, nejspíš bych mu s jistotou řekla, že modelkou. Alespoň tedy do doby minulého týdne. V jeden pitomý den se mi celý život obrátil naruby a moje dlouholeté sny byly ty tam. Měla jsem totiž autonehodu. Nebyla jsem až tak zraněná, dokonce jsem byla při vědomí a sama si zavolala sanitku. Jenže podle doktora jsem prý měla rozdrcenou levou nohu. "Dokážeme ji spravit, budete moci chodit, ale na podpatky můžete zapomenout." Tak zněl jeho ortel. Možná budu i kulhat, ale to ještě nemůže nikdo vědět, protože mám zatím sádru.
Možná mi to ještě úplně nedošlo, možná je to tím, že jsem pořád nadopovaná nějakými léky, ale zatím si neuvědomuji žádné pocity spojené se ztrátou mnoha věcí, které už nikdy nebudu moct dělat. To přijde, uklidňuji se a děsím zároveň. Deprese tu bude hned, přijde během pár minut a zas tak nebude chtít odejít.
NE! Nesmíš se litovat, slyším něčí hlas v mé hlavě. Ale copak to jde?! Nějakej magor to do mě napálil na dálnici, já budu kulhat, ale hlavně se nesmím litovat. Já to říkala, madam deprese vždycky přijde, nikdy nevynechá jedinou možnost, jak mě pořádně potrápit, když k tomu má důvod. Tentokrát je to pořádný důvod.
Ale jak dlouho jsem vůbec v nemocnici? Já ani sama nevím. Už je to pár dní, co jsem mluvila se sestřičkou. Ne že by sem nechodila aby mě kontrolovala, ale už tak 4 dny stála řeč. No popravdě, po tom, co jsem se dozvěděla svoji diagnózu, jsem s kýmkoli odmítala mluvit. Možná je to trochu jako na truc, ale já jsem prostě jen neměla chuť se s někým vybavovat, poněvadž tu bylo nebezpečí, že bych můj, už těžce skrývatelný, vztek neudržela na uzdě. To by pak bylo divadýlko pro celou nemocnici, a to byl další důvod proč se s nikým nebavit. Nestála jsem o trapas, který by si hned zítra ráno šeptaly nejen sestřičky na sesterně, ale rovnou všichni vrabci na nemocniční střeše.
Avšak dneska jsem se konečně rozhodla, že seberu všechnu svou kuráž a půjdu, no spíš pojedu na vozíku, se nadýchat čerstvého vzduchu ven, do parku co patřil k pozemkům nemocnice. Zapípala jsem sestře, která přišla po chvíli nudného čekání, na které jsem si už začínala zvykat. Po té, co jsem jí řekla, co že to mám v úmyslu, se na mě jen podívala takovým tím změřujícím pohledem a prohlásila, že to bude muset ještě prokonzultovat s doktorem, že je prý moc brzo na to, abych trajdala jen tak po venku.
"Cože?!" upřímně jsem se podivila a okamžitě spustila něco v tom smyslu, že prostě chci jít ven a ona mi nemá co přikazovat, když je jen obyčejná sestra. A bylo to tady, můj vztek přechytračil moje ovládání a už se ze mě valil jako o život. Musela jsem vypadat asi jako smyslů zbavená, protože sestřička ze mě byla úplně vedle, upustila tác, na kterém si předtím přinesla připravené moje léky a okamžitě upalovala ven z pokoje. Bylo mi jasné, že běžela za doktorem, ostatně se mi to hned za okamžik potvrdilo. Doktor přiběhl uřícený do pokoje a za ním i ta proradná zmije. No dobře, proradná zmije to nebyla, ale v návalu zlosti si přece člověk myslí různý věci, takže jsem ráda, že jsem zůstala u proradné zmije.
"Proboha ženská, co to tady vyvádíte?" spustil na mě doktor. V tu ránu ze mě byla malá šedá myška, protože tenhle doktor byl fakt autorita, jen jste ho viděli.
"Jjá.." vlastně jsem nevěděla, co to tu vyvádím, takže jsem neměla nic, čím bych to mohla zdůvodnit a zůstala sem u nevinného pohledu naznačujícího, že jako nic.
"Slečna Steffanová se chtěla projet v parku, protože tu prý už nemůže vydržet." Vložila se do toho sestra.
"To jsem neřekla! Chtěla jsem se jen nadýchat čerstvého vzduchu a naštvala jsem se, když mi sestra sdělila, že nejspíš nebudu moct." Prohlásila jsem na obranu svého, ač nevybíravého, ale oprávněného výbuchu.
"Slečno.. á..Steffanová," odmlčel se a mně začalo být hned jasné, že teď následuje dooost dlouhé kázání, "procházka ve vašem stavu není zrovna nejlepší nápad, avšak pokud vám zítra bude lépe, mohli bychom vám povolit nějakou tu projížďku po zdejším parku. Co myslíte, sestři?" obrátil se na sestru a já se začala modlit, aby si nevzala osobně moje rozhořčení a neřekla doktorovi, že si to nemyslí.
"Jistěže, pane doktore." Ále, sestra vlezdoprdelka, pomyslela jsem si nemístně. Prostě jsem si nemohla pomoct, protože na tom doktorovi tak visela pohledem, že by byl hřích aspoň nepředpokládat, že by ho chtěla svést kdekoliv a kdykoliv by k tomu měla možnost. Při této myšlence jsem se trochu zasmála, k mé smůle to slyšel doktor a optal se, čemu že se směju. A já že ničemu, takže si pak o mně musel myslet, že nejspíš ležím na špatném oddělení, protože na tyto případy se přece specializuje psychiatrie. Avšak ani tahle myšlenka mi nemohla zkazit dobrou náladu, kterou jsem měla z toho, že se konečně dostanu pryč z toho otravného nemocničního pokoje a půjdu se projet do parku. Jediné, co mi při tom vadilo by fakt, že pojedu na invalidním vozíku jak nějaký invalida, i když mám ´jen´ rozdrcenou nohu. Ale k čertu s vozíkem, hlavně že budu daleko od všeho, čeho mám už docela dost po krk..
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.